„Viděla jsem, jak se proud od počátku vesmíru pořád jen tupě valí kupředu
a cestou vytváří všelijaké naplaveniny a zase je rozbíjí a spojuje
do stále nových podivných konfigurací, do atomů a molekul, hvězd a galaxií,
kamenů, rostlin a živých bytostí, národů a říší, uměleckých a vědeckých děl…
V jediném okamžiku jsem pochopila, jak je absurdní, že lidé po celá tisíciletí
dávají některým konfiguracím, které se opakují častěji než ostatní,
názvy jako smysl, cíl, hodnota…“
Michal Ajvaz, Lucemburská zahrada (Druhé město, 2012), 65n.

Římská literatura pozdní republiky a první fáze principátu, nazývaná „Ciceronovo a Augustovo období“ nebo „zlaté období římské prózy a poezie“, je obecně považovaná za jeden z vrcholů evropských literárních dějin, který měl platnost ideálu (někdy napodobovaného, jindy odmítaného, každopádně většinou nedostižného) přinejmenším do začátku 19. století. Obdiv k autorům tohoto období byl charakteristický pro tak rozdílná období, jako je římský klasicismus 2. poloviny 1. století po Kr. (Quintilianus, flaviovští epikové), patristika (Lactantius, Augustinus), „horatiovský“ a „ovidiovský věk“ vrcholného středověku, italská renesance, jesuitský humanismus, výmarská klasika…

Otázka, kterou si projekt této badatelské skupiny klade, zní: co činí zlatou literaturu zlatou? Jedná se o dějinně kontingentní jev nebo lze korpus zlaté literatury vymezit na základě určitých vlastností? Výchozím předpokladem projektu je, že texty, které se řadí do korpusu „zlaté literatury“, se vyznačují specifickým uspořádáním a zvláštním ohledem na otázku struktury a pravidelnosti vůbec – tedy že důvodem, proč byla tvorba autorů jako Cicero, Vergilius, Horatius, Ovidius a další tak vytrvale považována za mimořádný literární fenomén, je neobyčejně propracovaná vnitřní organizace textu jejich děl, založená na pevném a sofistikovaném propojení formy a významu. Tato hypotéza se opírá o výsledky několika výzkumů posledních desetiletí / let:

• Postupné objevování, luštění a publikace bohaté sbírky textů epikurejského filosofa Filodéma z Gadar (tzv. „Villa dei Papiri“ v Herculaneu, obnovení vykopávek 1986/1990, další kampaň začala 2007; novou metodu čtení zuhelnatělých svitků představil pařížský Institut de recherche et d´histoire de textes v r. 2015): Jak se ukazuje, Filodémos (cca 110-35 př. Kr.) rozpracoval atomistickou teorii jazyka a textu, založenou na předpokladu, že „atomy jazyka“ vytvářejí neopakovatelné struktury jedinečných sémantických vlastností, a tudíž že organizace textu (především slovosledná) je pro jeho význam zásadní. Filodémos žil v Itálii a výrazně ovlivnil celou generaci římských intelektuálů a literátů pozdní republiky (Lucretius, Cicero, Vergilius, Horatius). Tento vliv byl dosud zmapován a zhodnocen jen částečně.
• V 80. letech dostalo zkoumání lat. slovosledu nový impuls studií Dirka Panhuise (1982), který na latinu aplikoval koncept aktuálního členění, převzatý z české lingvistiky. Přestože vznikla řada studií, komplexní pohled na latinský slovosled nabídnut doposud nebyl. Úplně stranou pozornosti zůstávají texty básnické, v nichž bude zapotřebí popis obohatit o estetická kritéria.
• Antropologické a kognitivně-archeologické výzkumy z nedávné doby, které považují hudební (zejména rytmické, ale i melodické) struktury v lidské mysli za zdroj vzniku jazyka, a tudíž za pevně propojené s ním.
• Zájem o pojmy „zákon, pravidlo, norma“, který je vlastní zejména francouzskému poststrukturalismu a šířeji sociálním vědám, a zájem o pojem „řádu / pořádku“ jako klíčového pojmu popisu textu v posledních letech, především v německé filologii (viz např. projekt „Materiale Textkulturen“, Universität Heidelberg).
• S tímto směrem v německém bádání souvisí i výzkum Martina Bažila o termínu textus a formování pojmu textu v antice, především pozdní, během posledních pěti let. Výsledky naznačují důležitost strukturálního („třírozměrného“) pojetí textu, projevujícího se např. u Lucretia (patrně pod vlivem Filodémovým), pro krystalizaci pojmu textu a jeho označení (textus) během 4. stol.